Shnutí dandismu, aneb polemika nad Breiskyho statí:
Z toho, co jsme již zmínili by se daly poměrně snadno vyvodit některé zásadní teze o socio-filosofickém fenoménu, o již několikráte předtím zmiňovaném dandismu. Předně je třeba si uvědomit, že dandismus je systém osobité a individuální filosofie, uplatňované zvláště ve vymezování se vůči okolnímu světu. Říká-li tedy v samotném úvodu svékvintesence Breisky, že existují jen dva druhy lidí: dandyové a ostatní, neznamená to nic jiného nežli to, že i Arthur Breisky chápe dandismus jako způsob vyčleňování a vydělení sebe sama ze společnosti. S tím je ovšem nutně spojen výše zmiňovaný egoismus, jenž, jak řečeno, nabývá na síle právě od poloviny 19. století. Dandismus však neznamená pouze vyčlenění sebe sama z davu, neznamená ústup do ústraní a už vůbec s sebou nenese askezi, tak jak tomu bylo u mnichů-poustevníků apod. Ba právě naopak. Dandy se vymezuje, ale ohrazením se proti společnosti dává okázale najevo svou jedinečnost, individualitu, nenahraditelnost. Principem dandismu není ústup do pozadí nýbrž naopak proražení vpřed, principem je zviditelnění se. Společnost dandyem opovrhuje, zatracuje jej a zároveň jej obdivuje. A stejně tak i dandy se staví proti společnosti a dává najevo svou nespoutanost, ale na druhou stranu je jakýmsi parazitem společnosti, neboť bez ní by i jeho okázalost a provokativnost pozbývala smyslu. Mezi dandyem a společností funguje tedy princip jakési pružné stability. Do tohoto schématu pak bezezbytku zapadají popisované milostné avantýry, vulgarita, opovrhování, egodeismus Fridricha Nietzscheho a Arthura Rimbauda, pokusy s hašišem a opiem, ale bohužel i tragické konce většiny protagonistů, zhýralost, nedostatek peněz, dluhy,… sebevraždy, pohlavní nemoci tec. Baudelaire zcela prokazatelně zemřel na Lues (tedy příjici, či běžněji syfilis), jeho současníci, včetně J. P. Gautiera popisují, že měl na sklonku svého života značné problémy s plynulou komunikací a M. Buttor dokonce ve své eseji uvádí, že Baudelaire údajně jeden čas přestal docela mluvit a krákal jako havran. Baudelairův první velký vzor: anglický pozdně romantický prozaik Thomas de Quincey skončil co opiová troska (ačkoliv popisuje, že se ze své závislosti nakonec téměř vyléčil), druhý Baudelairův vzor: první velký prokletý básník devatenáctého století a to i přesto, že bývá často považován za spisovatele romantika, Američan Edgar Allan Poe se pro změnu uchlastal k smrti. Verlaine zemřel v podstatě osamocen na nemocničním lůžku poté, co se sním manželka již dříve, v době jeho nuceného pobytu ve vězení za postřelení A. Rimbauda a za praktikování sodomie, nechala odloučit od stolu a lože, což není nic jiného nežli vznešeně formulovaná sentence, označující něco jako novodobý rozvod. Rimbaud umírá v Marseille na totální kolaps organismu, již dříve mu byla amputována noha pro údajný rakovinový nádor… a měla to být rovněž rakovina, která pak zachvátila celé jeho tělo, takže měl sedmatřicetiletý Arthur víceméně štěstí, že zemřel - ačkoliv i u něj se uvažuje o tom, že příčinou smrti nebyla rakovina, nýbrž v té době populární francouzská nemoc syfilis. Gepard de Narval, famózní povídkář a prozaik se údajně oběsil na vlastním koženém pásku v jedné zapadlé francouzské uličce. Polský prozaik Potoczky zas na sklonku života uvěřil, že je vlkodlak, proto si ze stříbrné kuličky z víčka cukřenky vybrousil kulku, nechal ji v nejbližším kostele vysvětit svěcenou vodou a vpálil si ji záhy do hlavy. Mnozí se zbláznili, jediným, kdo se z tohoto stavu úspěšně dostal byl August Strindberg. Řadu syfilitiků pak úspěšně uzavírá sám velký Nietzsche, jenž zemřel tak trochu symbolicky: roku 1900. Zpět ale na chvíli k Breiského kvintesenci… je třeba si uvědomit, že on sám byl předním představitelem dandismu a to nejen v českých poměrech, proto je třeba brát jeho tezi o fenoménu dandismu se značnou rezervou. Ne snad, že vy nevyzvedával základní teze, ale pro svou zainteresovanost jim dává expresivní přídech, poukazuje na věci zásadní, ale jiné, které s nimi souvisejí, cíleně vynechává. Pro docílení kýženého klamu a mystifikace si nemůže dovolit otevřeně mluvit o dandismu jako o autostylizaci, jako o společenské masce, která však nemusela vždy (a snad sni ve většině případů nekorespondovala) s vnitřní podstatou a povahou umělců-dandyů. Ač je nutno přiznat Brémskému k dobru, že i
tento názor zde zčásti zaznívá. Povážlivá je pak Arturova stať o vztahu dandye a ženy… Neboť například jak Appolinaire, tak i Jarry (autor Nadsamce, Messaliny a Krále Ubu), přestože v umělecké sféře působili dost volnomyšlenkářsky a nevázaně, měli oba vřelé až romantické vztahy k ženám,ke všemu pak pro ně většinou tragicky nezdárné a nenaplněné. Na otázku kdo že je to vlastně dandy lze tedy jen stěží odpovědět jednoznačně, mohli bychom se však spokojit s tvrzením, že je to estétský rebel okázalosti a vkusu, s maskou egocentrismu, individualista, jenž se těšil opovržení a obdivu zároveň a jejž jeho nákladný životní styl, a to jak finančně tak i psychicky, stál nakonec většinu sil. Neboť za dandismus se ve většině případů neplatilo jinak než životem.
Zde najdete citaci Kvintesence dandismu Artura Breiskiho:
Zde hledá